domácnostnávyky

Co se změnilo, když přicházim domů…

Dříve bez dětí:

Přicházím domů, zouvám se v předsíni a boty neřeším. Bundu házím na křeslo, kabelku tam, kde mi upadne (kuchyňská linka, předsíň, obývák…) a obsah zase neřeším. Vyndám to, až to budu potřebovat. To všechno najdu, nejsem debil. Převlíkám se do „domácího“, věci házím na stejné křeslo jako bundu.

Výsledek:

Rozházené boty v předsíni, hromada oblečení na křesle, kabelka válející se na – prostě se někde válí.

Kde mám klíče? Kde mám peněženku? Kde mám mobil?

Demonstruji všechny hledané věci na klíčích

Kde mám zas ty klíče? To nechápu, teď jsem je měla! Přece nejsem debil! Už vím, budou v kabelce. Kde je kabelka? Aha, tady. Tam nejsou.

Co jsem měla na sobě? Džíny. Kde mám kalhoty? V koupelně? Ne. V ložnici? Ne. Aha, tady na křesle. Klíče tam nejsou. Co jsem ještě měla na sobě? Bundu. Kde je? Na věšáku. Tak tady není. Kde jsem se svlíkala? V obýváku, jasně. Á, tady na křesle. Bez klíčů, super.

Kde jsem všude byla….? Na záchodě nejsou, v ložnici taky ne… Jé, tady jsou, u bot, jak jsem se zouvala, no jasně! Sláva!!! Kde mám peněženku?

Dříve, už s dětmi:

Jsme přestěhovaní. Do menšího.

Dvoje boty zůstávají v předsíni. Pokládám na zem autosedačku, vedle pouštím na zem přebalovací tašku. Starší syn si sundavá bundu a nechává ji vprostřed místnosti. (Nejsou mu ani tři, tak budiš.)

Z autosedačky sundavám deku a přidávám na hromádku s taškou. Vyprošťuju a svlíkám mladší dítko, oblečení hážu na hromadu s taškou a dekou. Mezitím se svlíká starší, věci zůstávají většinou na stole. Vyndavá hračky a hraje si. Mladšího přebaluju (plenku uklidím :D) a nakojím. Při kojení koukám kolem sebe. Děs.

Výsledek:

Ty v*le, tady je zase bordel! Františku, to si to nemůžeš uklidit? Kde mám telefon? Ááááá!!! Pomoc! Zas tu nějaký psychopat řve na moje děti! Náhle slyším čísi hlas… Samozřejmě, že to nemůže uklidit, když mu jaksi chybí vzor. Od koho se to asi tak měl naučit?

Jsem zpruzená, František naštvaný, doma bordel. Hledám mobil. Nenacházím.

Nyní s dětmi:

Zouváme se a boty hned srovnám do botníku. Někdy taky ne a udělám to později. Pokládám na zem autosedačku a vedle přebalovací tašku. Deku skládám a dávám do šuplíku. Vyndavám mrně ze sedačky, přebaluju (plenku zase hned uklidím, to zůstává stejné :D) a kojím.

Starší se mezitím převlíkne, někdy věci uklidí, někdy nechá ležet, kde padnou. Neřeším. Po nakrmení uklízím pohozené oblečení, vyndavám věci z tašky a hned dávám na své místo, tašku ukládám do skříně, autosedačku na své místo. Případně jdu do předsíně porovnat botky.

Výsledek:

Uklizeno, nikdo tu neřve (no fakt),  spokojená máma, spokojené děti. A taky vím, kde co je. Super bonus.

Časová náročnost – okamžitě asi + 2–3 minuty, ve výsledku  asi -10 minut.

A je to!

A proč jsem to všechno psala a co z toho plyne? Prostě věci ukliďte hned! Jako že hned… No a jestli musíte nejdřív kojit, čůrat nebo cokoliv jiného nutně neodkladného, věci ukliďte hned potom. Ono se to nenakupí a je to v klidu :).

„No jo,“ říkáte si, „ale kam mám ty věci dát?“ Tak o tom (a nejen o tom) je e-book, na který se můžete podívat TADY.

A jestli jste to ještě neudělali, stáhněte si zdarma  e-book „Vyhrajte boj s přeplněným šatníkem a mějte konečně co na sebe“. Najdete v něm tipy, jak zkrotit nekončící hromady oblečení, důkladně probrat šatník a umět se rozhodnout, co dát už konečně pryč.

Držim vám palce.

Eva